SoNGS - metalforever.info (CZ)

V diskografii polských géniů Riverside byste těžko hledali nějakou slabinu. Dnes je to vlastně už deset let od vydání jejich debutu „Out of Myself“. Od té doby kapela vydala další čtyři velmi kvalitní desky, vytvořila si svůj vlastní styl a vydobyla si poměrně početné posluchačstvo, které si libuje ve složitých hudebních postupech. Aktuální novinka „Shrine of New Generation Slaves“ vychází po dlouhé čtyřleté odmlce, zvědavost fanoušků je tedy asi v té největší možné míře. Za sebe můžu říct, že se to čekání vyplatilo.

Nejnovější deska totiž opět přichází s velkou dávkou detailně propracované muziky. Musím se však přiznat, že celková její atmosféra je tak silná, že popsat ji pro mě není vůbec jednoduché. Určitou návaznost na předchůdce „Anno Domino High Definition“ (který je typický svou melancholičností) asi nelze opomenout. Na druhou stranu je z nových skladeb cítit velká chuť překvapit něčím novým. V čem jsou ale Riverside pořád stejní? Určitě se najde víc věci, ale mě v hlavě jako první naskočí myšlenka na skvělou a brilantně využitou basu Mariuzse Dudy. Je neuvěřitelné, jak se tak zdánlivě nedůležitý nástroj dokáže v takové míře uplatnit. Opravdu radost poslouchat! Mariusz Duda je navíc i výborný zpěvák, který vyniká především znamenitým frázováním a schopností pracovat s velkým množstvím různých nálad. Nicméně vyzdvihovat jen jednoho člena by asi nebylo úplně fér. Kromě frontmana si totiž můžete oblíbit i nápadité kytarové linky, nepředvídatelné bicí či efektní klávesy (nebo příležitostně hammondky), které jsou v kontextu celé atmosféry velmi důležitým prvkem. Kapele to zkrátka šlape na maximum, o čemž svědčí dlouhodobé vyhýbání se personálním změnám.

Technická preciznost, která je pro toto polské kvarteto tolik typická, však může být občas kontraproduktivní a rozhodně neznamená klíč k úspěchu. Velmi často se totiž podobným kapelám stává, že jejich náročná hudba vlastně nikomu nic moc neříká a působí velmi chladně. V úvodu jsem ale už trochu naznačil, že tohle není tento případ. Riverside jsou totiž na nové desce snad nejemotivnější za svojí dosavadní kariéru. Je z ní cítit především velká nostalgie a posmutnělost, vše však zní naprosto přirozeně. Texty se logicky tomuto melancholičtějšímu přístupu přizpůsobují, a tak se podobně jako na minulé fošně věnují podobným tématům, možná ale z trochu jiného (nebo jak sama kapela uvádí – „vnitřního“) pohledu. Mariusz Duda, který má na svědomí všechny texty i hudbu, se zde opět věnuje lidské osobnosti, která se denně potýká (ať vědomě či nevědomě) s mnoho problémy. Hlavním námětem se stala myšlenka o novodobých formách zotročení, kdy je člověk vystaven tlaku moderního života.

Vyzdvihnout jednotlivé skladby je pro mě jako vždy velmi složité. Album nabízí celkem osm rovnocenných skladeb, ve kterých se kromě oné „progresivní“ komplikovanosti najde místo i pro jazz či hard rock. Přesto si dovolím zmínit osmiminutovou píseň „Deprived (Irretrievably Lost Imagination)“, která je netradičně obohacena saxofonem, a proto patří asi k největším překvapením na desce. Dále nesmím zapomenout na čistokrevnou baladu „We Got Used To Us“ se srdcervoucím klavírem, dvanáctiminutovou kompozici „Escalator Shrine“ s výraznou basovou linkou a využitím hammondových varhanů či chytlavější záležitost „Celebrity Touch“ s nápadnou rytmikou a skvělými riffy (kde si mimochodem můžete zhruba v polovině skladby vychutnat již zmiňovanou basu).

Zakončil bych asi větou, kterou jsem původně chtěl vlastně začínat. Nejnovější skladby přímo srší inovací a snahou posunout se dál, což může sice pro někoho znamenat určitou překážku, mně je tento přístup sympatický a vítám ho s otevřenou náručí.

Publication

2013-02-06

Rating

10/10